Darujte naději

„O darování vajíček jsem upřímně nikdy nepřemýšlela, ani jsem o takové možné pomoci nevěděla. Jsem citlivější povaha, když přijde na jakýkoliv „zásah“ do mého těla a proto se zdravotnickým institucím raději vyhýbám.

Nicméně, o této možnosti mi řekla moje mamka, byl to vlastně její nápad. Její blízká přítelkyně se velmi dlouho léčila s neplodností, ale v té době ještě tyto možnosti nebyly příliš běžné. Mít někoho v blízkosti, kdo si prožije dlouhodobý boj při této léčbě, Vás přivede k velkému náhledu a také porozumění.

Trvalo mi sice půl roku, než jsem si vše rozmyslela, ale nakonec jsem se rozhodla cyklus darování podstoupit a jsem za to šťastná. Asi nejvíce naplňující byl pocit po punkci vajíček, když jsem věděla, že jsem vlastně darovala naději, protože naděje nám dává obrovský motiv jít dál.“

„Zastávám přesvědčení, že lidé by k sobě měli být vstřícní a neváhat pomoci, protože člověk nikdy neví, kdy sám nebo jeho nejbližší budou potřebovat pomocnou ruku.

Myslím, že každý by měl přispět tou pověstnou kapkou a jedině taková společnost vyjadřuje zázemí a bezpečí. Jsem otevřená povaha a nevadí mi tyto, lze říci „intimní“ záležitosti, sdělovat nahlas. Jsem zapsaná do registru dárcovství dřeně a pravidelně daruji krev.

Darování vajíček byla další naplňující zkušenost a rozhodně to předávám do okruhu svých přítelkyň dál, protože to není nezvládnutelné a výsledek musí být prostě skvělý! Sama se těším na svou rodinu a děti, mám dlouhodobý a stabilní vztah a jsem tak trošku mateřský typ, takže mám v tomto směru pochopení.“

„Jsem spíše introvertní člověk, ale citlivě vnímám a naslouchám problémům dnešní společnosti a jsem si vědoma, že problém otěhotnět se dnes týká každého čtvrtého páru. Stalo se tomu i v mojí rodině, kdy můj starší bratr s přítelkyní otěhotnět nemohli a nakonec mají miminko s pomocí darovaných buněk.

Vidím ty prožitky a neuvěřitelnou lásku, naplnění a také nepopsatelný vděk k dárkyni. Bylo to pro mne emotivní období, s bratrem jsme si velmi blízcí a tak jsem to s nimi celé prožila.

A jelikož mám tu možnost, sama o dětech zatím neuvažuji, rozhodla jsem se také darovat a zopakovat tak znovu šťastný příběh, kterého byla moje blízká rodina součástí. Věřím, že někde jsou šťastní nastávající rodiče a já jim to moc přeji!“

„O darování jsem uvažovala už dřív. Myslím, že by si lidé měli v tomhle smyslu pomáhat. Nikdy nevíte, kdy budete vy sama potřebovat pomoc, proto už několik let daruji plazmu. Teď jsem k tomu přidala i vajíčka a je to rozhodnutí, na které jsem pyšná.”

Kamarádka se mi jednou zmínila, že nedávno darovala vajíčka. Všechno mi vylíčila do sebemenších detailů. Měla jsem spoustu otázek, a čím déle jsem ji poslouchala, tím jsem si byla jistější, že do toho půjdu taky. Byla jsem rozhodnutá, že půjdu do stejné kliniky, jako ona. Unica byla první klinikou reprodukční medicíny v Česku a také jako první spustila dárcovský program, což ve mně budilo důvěru. Hlavně ale zafungovalo ujištění kamarádky, že se k ní chovali moc hezky a profesionálně.

Po prvotním vyšetření nastal den D. Po zákroku jsem cítila jen lehký tlak v podbřišku, asi jako před menstruací. Jinak nic. Ještě asi tři hodiny jsem odpočívala pod pravidelným dohledem sestřičky. Když jsem přišla k sobě, uvědomila jsem si, jak moc jsem na sebe pyšná. Ve stejné budově se mnou nejspíš teď leží žena, která snad díky mně bude mít dítě. Popsala bych to jako směs euforie, hrdosti a dojetí. Bohužel nevím, jestli ona cizí žena otěhotněla a donosila dítě. Dárcovství je anonymní, já se nesmím dozvědět její jméno a ona moje. Ale věřím, že to dopadlo dobře.“

“O darování vajíček jsem poprvé přemýšlela, když měla moje sestra problémy počít a donosit dítě. Viděla jsem, jak je z toho nešťastná ona i zbytek rodiny, a chtěla jsem jí tímhle způsobem pomoci. Nakonec to ale dopadlo dobře i bez mé pomoci. Když jsem viděla, jak pro lidi je těžké, když chtějí a nemůžou mít dítě, měla jsem pocit, že bych někomu chtěla takhle pomoci.”

Když jsem své plány darovat vajíčka oznámila rodičům, mé rozhodnutí respektovali. Hodně je ale zajímalo, jestli mě to nemůže ohrozit do budoucna a jestli budu moct mít vlastní děti. Také trvali na tom, že je budu průběžně informovat o tom, co se se mnou zrovna děje, a dost si o tom načetli. Po první konzultaci v Unice se mnou prošli všechny palčivé otázky a to mě i rodiče uklidnilo. Na další schůzce mi nabrali krev na genetické testy a pohlavně přenosné nemoci. Zároveň jsem podstoupila ultrazvukové vyšetření.

Potom jsem odešla domů a měla čekat, až najdou vhodnou příjemkyni, což se stalo za několik týdnů. Lékař mi trpělivě vysvětloval, jak celý zákrok probíhá. Bylo to rychlé a po probuzení jsem chvilku přemýšlela, jestli vůbec nějaký zákrok proběhl. Nic mě nebolelo, jen jsem cítila lehký tlak v břiše. Další tři hodiny jsem odpočívala pod dohledem sestřičky. Cítila jsem se dobře. Po pár dnech jsem zase normálně fungovala. Neztloustla jsem. Nerozházel se mi cyklus. Klidně bych do toho šla znovu.

Když jsem studovala vysokou školu, tak se mi na koleji kamarádka svěřila (asi aby nemusela schovávat stimulační léky), že půjde darovat vajíčka.

Samozřejmě, že takovou informaci nenechá člověk jen tak být. Vyptávala jsem se jí hned na spousty věcí a ona mi celkem neochotně odpovídala, i když bývá jindy velmi sdílná. Nechtěla to moc rozebírat, přála si to v klidu přejít. Teď už té zdrženlivosti také rozumím, je to opravdu velmi citlivé a skrz naskrz intimní téma.

Tehdy jsem o tom začala vážně přemýšlet také. Samozřejmě jsem chtěla pomoci neplodným párům, ale také mě lákala kompenzace za dárcovství. Nemohu lhát, asi to každý student zná. Bez pravidelných příjmů a dotující rodiny jsem konstantně bez peněz. Když se pak moje spolubydlící po odběru vajíček vrátila celá a bez zjevné újmy, byla jsem k rozhodnutí darovat zase o něco blíž.

Domluvila jsem si schůzku na klinice Unica a dozvěděla se veškeré informace. Moc se mi líbil přístup personálu kliniky a vše mi hezky vysvětlili.

Po odběru jsem dost přemýšlela a představovala si rodiny, kterým jsem mohla poskytnout nový rozměr života.

Jednou za čas mě přepadne potřeba být někde užitečná, jednou jsem přispívala na sbírku, podruhé na pomoc starým lidem. Teď, protože jsem se před časem stala mámou, jsem hledala, kde bych mohla být ku pomoci v oboru s dětmi. Pátrala jsem a narazila na reprodukční kliniku Unica v Praze. Řekla jsem si proč ne. Domluvila jsem si schůzku. Všichni byli velice ochotní a vstřícní. Trochu jsem se bála, jak mi bude po zákroku, jelikož jsem trochu citlivka. Ale vše proběhlo bez komplikací a pouze s mírným tlakem v pod bříšku jako při menstruaci. Pokud to bude možné, určitě daruji znovu. Protože ten pocit, že někomu dáte to nejcennější, co můžete mít, je k nezaplacení.